Velevýlet po Asii podzim 2019

Den D, 7 hodin ráno. Výlet začíná. Nejprve je nutné absolvovat 400 km do Prahy, dostat se na letiště, pak let do Dubaje a přeskočit na letadlo do Kuala Lumpur. Na tento den se máma připravovala rok a půl. Abychom snížili cenu za přesuny, mohla si vzít pouze 7 kilo věcí.

Takhle fotka je mi hrozně povědomá, ale nemohu si vybavit proč. Nevíte někdo?

Když jsem začal plánovat, co navštívíme, prošel jsem si všechny sms, které mi máma psala a co se jí líbilo, to jsem přidal na seznam. Fotky ze střešních bazénů dostaly obvykle nejvíce smajlíků, takže je vynechat nešlo. A pak nejhezčí výhled na Twin Towers je v noci a ze střešního infinity bazénu.

A nebo z postele? Sám nevím. S tímto pohledem jsme mohli usínat.

Večer jsem šel nakoupit něco na jídlo a když jsem přišel, našel jsem mámu, jak sedí před oknem a říká, že nemůže uvěřit tomu, co vidí.

Ráno jsme vstali trochu dříve a šli se podívat na další ikonické místo v Kuala Lumpur. Jeskyně Batu s hinduistickými chrámy ...

… a množstvím volně pobíhajících opic při šplhání do jeskyň. Máma viděla opice poprvé v životě a hned takto.

Po návštěvě několika dalších míst v Kuala Lumpur jsme se přesunuli odpoledním letadlem do Hong Kongu. Lidé většinou jedou do centra metrem, ale to je škoda. Mnohem zajímavější je jízda dvouposchoďovým autobusem.

Nejkrásnější pohled na Hong Kong je z Victoria Peak.

Jen nevím, zda přes den, nebo v noci? Raději jsme zde zůstali až do setmění, ať si obě varianty porovnáme.

Zahrada Nan Lian. Protože nyní do Hong Kongu turisté příliš nejezdí, byli jsme v ní téměř sami.

Zahrada Nan Lian mezi paneláky podruhé.

Jeden z mnoha bojů, který máma svedla s čínskými hůlkami. Tady ve známé restauraci Tim Ho Wan, o které se říká, že je to nejlevnější michelinská restaurace na světě.

Na flower market jsem původně nechtěl ani jít, ale když už jsme byli poblíž… nakonec to bylo místo, které mámu naprosto dostalo a fotila se s každou druhou kytkou.

“Já jsem vyrostla v komunismu, s žádným blbým Leninem se fotit nebudu, jak tě mohla napadnou taková blbo… ježiši, ten je nádherný, vyfoť mě s ním!” Jedna z mnoha soch v Ten Thousand Buddhas Monastery.

Vydáváme se na průzkum Hong Kong island. Tohle je pohled na něj z trajektu od firmy Star Ferry, která tady funguje už od roku 1888.

Jak nejlépe prozkoumat Hong Kong island? Co třeba z dvouposchoďových tramvají?

Hong Kong nyní zažívá těžké období a téměř každý den se v něm odehrávají protesty. K jednou jsme se nešťastnou náhodou připletli. Z ničeho nic kolem nás prochází dav lidí v maskách a lidé na nás křičí, ať ihned jdeme pryč, jinak nás zmlátí policie. Tak tedy obracíme směr a snažíme se dostat na místo, odkud jsme sem přišli. Ale to už nejde. Všude jsou těžkooděnci a zátarasy. Kolem jezdí policejní motorky a vidíme, jak se nám přibližuje policie. Nejbližší stanici metra protestující zapálili a metro už nejezdí. Musíme se dát do běhu a prokličkovat se až k trajektu, který ještě stále funguje a doveze nás poblíž Avenue of Stars a odtud je to už do hotelu kousek.

Další den jsme se přesunuli do bývalé portugalské kolonie Macau, kde jsme měli pár hodin čas před dalším přeletem.

Macau je asijské Las Vegas, je zde velké množství kasín a jedno z těch nejslavnějších je určitě Grand Lisboa. Úžasný pohled na něj i na celé Macau je z vojenské pevnosti.

Cesta na letiště uličkami v Macau.

Z Macau jsme se přesunuli na Filipíny.

Nejprve jsme potřebovali přespat v Cebu City a nějakou záhadou se mi podařilo vybrat ubytování ve filipínském ghettu nebo co to bylo, které bylo odděleno velkou zdí od okolního města. Už když se taxikář několikrát ujišťoval, zda chceme dovézt opravdu tady, mohlo mě něco napadnout.

Večer jsme se vydali najít potravu, což vyvolalo nebývalé pozdvižení v okolí. Obzvláště, když jsme vstupovali do zahrad a snažili se najít východ do modernější části Cebu.

Lidé zde však byli mimořádně příjemní a přátelští. Pamatuji si na chlapce, který přišel ke mně, vzal mojí ruku, přiložil si ji na čelo, něco odříkal, poděkoval a zase šel. Tohle je naše paní domácí, u které jsme jednu noc bydleli.

Dále jsme se vydali autobusem na sever Cebu na jeden ze zdejších ostrovů, kde jsme si mohli 4 noci odpočinout.

Kam jet? Hned na začátku jsem vyloučil veškerá turistická ghetta i všechny resorty. Chci opravdové autentické místo. Náš výlet není dovolená, je to o poznávání světa, jaký je.

Neodpustím si jednu poznámku. Musím říct, že je někdy až bolestivé sledovat načančané instagramové fotky z určitých míst, o kterých dobře vím, jak to tam vypadá a že je to třeba foceno z úhlu tak, aby na druhé straně nebyly vidět ty davy lidí. Je mi líto lidí, kteří tam díky nim pak jedou a pak vidí realitu... Bohužel Google po zadání názvu destinace nevrací pláže zaplněné lidmi, ale právě tyhle načančané fotky. Takže si musíme pomoci sami. Až budete příště hledat, kam jet, zadejte si název vaší plánované destinace + “crowded” a uvidíte, jaká je realita.

Mé požadavky byly velmi prosté. Pro mámu chci kilometrové pláže, na kterých budeme sami, bílý písek, průhledné moře a v okolí pár dobrých restaurací a mnoho usměvavých Asiatek. A kdyby to na noc stálo tak kolem 400, nebylo by to špatné. A takových míst je na Filipínách překvapivě hodně. My jsme zvolili ostrov Bantayan, kde jsem už dříve zabloudil a nesmírně se mi tam líbilo.

O autenticitu nouze nebyla. Kromě toho, že jsem si zahrál basket na zdejší škole, tak jsme zažili i zatýkání filipínskou policí. Naštěstí tedy nezatkli nás.

Po několika krásných dnech na Bantayanu jsme se vrátili trajektem na ostrov Cebu a odtud jsme odjeli autobusem do Cebu city. Tentokrát jsem vybral špatný autobus a strávili jsme tři hodiny ve verzi bez klimatizace. Máma si však s proudícím vzduchem z oken hravě poradila.

Nádherné filipínské autobusy v Cebu city.

Z Filipín jsme se přesunuli na Tchaj-wan, kde jsme bydleli u mé kamarádky Joy, která se o nás celou dobu starala.

Na Tchaj-wan jsme cestovali z několika důvodů. Ten první byla kaligrafie. Máma absolvovala několik kurzů a Tchaj-wan používá ještě klasické čínské znaky, takže jsme nejprve zamířili do muzea a strávili několik hodin prohlížením starého čínské písma.

Já mám však rád Tchaj-wan kvůli něčemu jinému. Mají tam naprosto úžasné noční trhy! Nevím o zemi, kde by byli lepší.

Národní koncertní hala.

Vstup na náměstí Svobody.

Střídání stráží v National Chiang Kai-shek Memorial Hall.

Vynález, ze kterého máma nemohla spustit oči. Sedačka a hůl v jednom.

Po průzkumu Taipei jsme se vydali za jeho hranice, do geoparku Yehliu. Tento rok jsem si udělal procházku přes celý Tchaj-wan a z tohoto místa jsem měl nesmírnou radost, protože jsem ho objevil. Tedy abych to upřesnil, už dávno tam proudily tisíce turistů každý den, ale já jsem vůbec nevěděl, že tam něco takového je a to překvapení mi udělalo velkou radost. Prostě stačí smazat TripAdvisor a celý svět je najednou bílé místo, které čeká na objevení.

Poté jsme se vydali do městečka Jiufen.

Pohled z Jiufen na sever Tchaj-wanu. Kvůli operaci jsem nemohl mámu brát na všechna místa, kam bych chtěl, a tak jsme si pohledy na přírodní krásy užili odtud.

Zkouška odvahy. Nebyla by to návštěva Asie, kdybychom nevyzkoušeli pravý asijský hot pot. A tak nás Joy vzala do jedné lokální restaurace.

Jak jsem psal, pro matku to byla tahle večeře opravdu zkouška odvahy :-D

Hlavní důvod, proč jsem tahal mámu až na Tchaj-wan, byly zdejší buddhistické chrámy. Podle mě jsou tyto ty nejkrásnější v jihovýchodní a východní Asii.

Máma má totiž po mnoho let velký zájem o toto náboženství a já jsem věděl, že ji Joy do chrámu vezme a na vše jí odpoví. Strávili jsme v jednom z velmi starých chrámů v Taipei mnoho hodin, během kterých Joy vysvětlila, jak probíhají modlitby, proč je každá část chrámu taková jaká je a odpověděla jí na všechny otázky, které za ty roky měla. Podle mě to byl pro mámu vůbec nejhezčí a nejintenzivnější zážitek z celé cesty.

Další destinace v řadě bylo Japonsko, kde jsme tentokrát zůstali dva týdny. Let z Taipei do Osaky probíhal dlouho normálně, když najednou kolem nás začaly křičet a běhat letušky. Vyděšeně jsme začali zjišťovat, co se děje. Podívám se dozadu a vidím, že přes sedadlo visí bezvládné tělo člověka. Někdo patrně upadl do bezvědomí a letušky a později někteří pasažéři se ho snažili oživit. Letadlo začalo rychle klesat a do Osaky, kde si pasažéra převzala záchranka, jsme doletěli snad o půl hodiny dříve.

V Japonsku jsme měli nejprve velký sedmidenní JR pass a poté malý Kansai thru pass. První zastávka byla v Hirošimě. Bylo to vlastně jediné místo, které máma předem zmínila, že chce navštívit.

Tohle je slavný Atomový dóm vyprojektovaný českým architektem Janem Letzelem. Budova, kterou atomový výbuch nesrovnal zcela se zemí.

Dětský památník věnovaný Sadako Sasaki. Zde se také odevzdávají papírové jeřáby, symbol Hirošimy. Jeden vyrobila i máma a nechala ho na památku zde.

Muzeum míru připraví člověku nesmírně silný zážitek. Mimo jiné zde najdete kresby o tom, jak to vypadalo v Hirošimě ihned po výbuchu.

Dlouho jsem chtěl, abychom navštívili i Čínu, ale bohužel nám to tentokrát nevyšlo, a tak jsme navštívili Čínu na japonský způsob. Japoncům vadilo množství čínských turistů a tak si kousek od Himedži postavili kopie čínských památek u sebe.

“Haaa … haa… haauuu is it possible???!!!” ptali se mě Číňané, když jsem jim ukázal, že jsme viděli Terakotovu armádu úplně sami.

Na a když už byli v tom, tak si postavili i spoustu dalších světových památek. Tohle je třeba Vítězný oblouk z Paříže.

Jedno z nejkrásnějších japonských měst je Kanazawa. Člověk může navštívit domy bývalých samurajů …

… jednu z nejkrásnějších japonských zahrad …

… jeden z mnoha japonských hradů …

… či uličky, kde pracují gejši.

Jeden z domů, kde gejši dříve pracovaly, jsme si i mohli prohlédnout.

Zrovna jsem hledal něco v telefonu, když ke mně přišel japonský policista, usmál se a řekl nám, ať se nenápadně podíváme před sebe, protože je tam pravá gejša.

Mé nejoblíbenější japonské město je ale Takajama. Kousek od centra města je folková vesnice, Hida no Sato, která je otevřena jako muzem a je to naprostá paráda. V každém z těch domů je popsáno, jak přesně vypadal vesnický život před 200 lety.

Mnoho věcí si zde člověk může vyzkoušet. Třeba jak rozeznít velký zvon.

Další bomba je tohle muzeum padesátých let. Z toho jsem byl úplně mimo a nemohl jsem vůbec odtud odejít, když jsem tady byl poprvé. Je tam mnoho mistností, které jsou zařízený tak, jak vypadaly v 50. letech v Japonsku. Tady si máma zkoušela, jak se hrálo pachinko.

Tokio jsme navštívili dvakrát. Tohle je čtvrť Akihabara, jedno z nejbizarnějších míst na světě.

Našli jsme zde mnoho zajímavých věcí. Ale u některých nemám vůbec tušení, k čemu slouží.

Slušivé oblečky do společnosti.

Muzeum sumo bylo bohužel zavřené, ale alespoň jsme kousek od nich našli sumo zápasníky chvíli předtím, než se k nim slétli turisté s Evropy a začali se s nimi fotit.

Čtvrť Asakusa.

Pohled na Tokio z Metropolitan Government Building. Ať se člověk podívá na jakoukoliv stranu, vždy vidí něco podobného.

Čtvrť Šibuja s největší křižovatkou na světě.

Kdo neviděl tohoto pána, ten nebyl v Tokiu! Snad brzy najde.

Muzeum vlaků v Nagoji. Tohle je nejrychlejší vlak na světě.

Nás ale snad nejvíc bavily tyhle dokonalé modely.

Japonci fakt nedokážou udělat nudné muzeum bez různých trenažérů. Kromě toho, že si tady můžete vyzkoušet, jak se řídí shinkansen, je tady třeba i trenažér pro tyhle prcky, kteří se učí přecházet přes turnikety.

Co tohle místo musí udělat s takovými těmi lidmi, co úplně žijí pro vlaky, to si vůbec nedokážu představit.

Poslední místo, které jsme s JR passem navštívili, bylo pro Čechy slavné Nagano. Avšak než jsme tam dorazili, bylo nutné navodit tu správnou atmosféru…

Nagano naprosto ovlivnilo mé dětství. Po olympiádě jsem začal hrát hokej a několik let tím naprosto žil. Rodiče museli dávat své poslední peníze na moji výstroj. A teď, po 21 letech, tady jsme. Neuvěřitelné!

Hora Kója a hřbitov Okunoin. Tohle je něco nepopsatelného.

Během 14 dní v Japonsku jsme navštívili i mnoho japonských chrámů, včetně těch nejslavnějších, které jste jistě mnohokrát viděli. Tohle je třeba chrám ve městě Udži.

Fushimi Inari Taisha, snad vůbec nejfotografovanější místo v Japonsku. Protože jsem zde už dříve byl přes den, tak jsem věděl, jak gigantické množství lidí tady je. Zkusili jsme na to vyzrát tak, že jsme přišli za úplné tmy a pod tisíci branami se procházeli zcela sami.

Umeda Sky Building s prosklenými eskalátory vysoko nad městem.

A na závěr našeho japonského dobrodružství Nara, jedno z míst v Japonsku, kde si můžete hrát s jeleny.

Poslední destinace, Jižní Korea, nebyla dlouho v plánu, ale protože jsem odtud objevil vyhovující letenky zpět do Kuala Lumpur, tak jsme si tady udělali jednodenní zastávku. Tohle je Gyeongbokgung, jeden z velkých paláců v Soulu.

Korejci jsou geniální! Lidé, kteří si půjčili tradiční korejské šaty, mají totiž vstup do těchto paláců zdarma.

Najednou mi vůbec nevadí, že jsou kolem tisíce turistů. Když jsou oblečeni v tomhle, vůbec mi to nevadí. Spíše naopak. Kéž by to tak bylo i v Japonsku.

I když tato politika tedy znamená, že se pak nedá moc nikde chodit, protože fotící se Asiatky zatarasí všechny vstupy.

Mámě se však nejvíce líbilo tohle ikonické místo. Olympijský park v Soulu. Před desítkami let toto místo sledovala v televizi a najednou je tady osobně.

Nejfotografovanější místo v Koreji. Dongdaemun Design Plaza od slavné architektky Zahy Hadid.

Nejkrásnější je však tohle místo v noci.

Poslední den výletu jsme dělali už jen takové ty normální věci jako válení se na střeše Hiltonu a tak podobně.

A tohle je malé vítězství člověka nad strachem. Fotografie Burdž Chalífy, nejvyšší stavby světa. Do Dubaje už letěla máma sama a vše musela zařídit. Bez angličtiny, bez mapy, bez GPS. Když si vzpomenu, kolik strachu bylo na začátku a najednou jezdí sama po Dubaji, jak se jí zachce? Not bad. Inu svět patří těm, co se neposerou.