Cíl nespat nikdy během celé cesty v hotelu se zatím daří plnit. V Číně zakázané Google Maps mi navíc našly cyklistický obchod hned vedle bydliště čínského páru. Do Hong Kongu je to ale stále kolem 2000 km a mám na to jen 20 dní. Jistou naději mi dává loňský průměr z cyklojízdy do Ázerbájdžánu 98 km/den a taky to, že jsem teď o 15 kg lehčí a o dalších min. 10 kg budu mít lehčí výbavu. V každém případě o motivaci dojet do HK před vypršením víza se bát nemusím, za překročení je jednoduše vězení.
Zatím je tady největší problém komunikace. Vlastně až tady mi došlo, jak jednoduše šlo všechno v Mongolsku zařídit a s každým se domluvit. Internet tady prakticky nefunguje, všechny populární služby jsou zablkované, nově se blokují i VPN služby a musím to složitě obcházet. Datovou SIM kartu šlo ještě nedávno zařídit, dnes už je to problém a vydat mi ji nikde nechtějí. Bez SIM karty si zase nemůžu půjčit třeba městské kolo. A tak dále. Angličtina tady není vůbec, nebudu-li počítat bizardní nápisy na tričkách starých Číňanů.
Přesto má Mongolsko a Čína něco společného: potřebu vypadat bohatší, než člověk ve skutečnosti je. V Mongolsku jsem potkal spoustu mladých lidí, kteří měli iPhone, pro ně symbol bohatství, a až pak jsem se dozvěděl, že si na něj vzali půjčku z banky. Tady je to podobné. Moje spolubydlící mi popisovala, jak Čína vypadala v době, kdy tady vyrůstala, kdy jednu sprchu sdílelo mnoho rodin. A teď, v době, kdy jsou tyhle časy pryč, si to lidé kompenzují tím, že tráví hodiny prací jen kvůli tomu, aby si mohli koupit výjimečné telefonní číslo nebo SPZtku.
Jo a ta fotka. No, ráno jsem se probudil a první, co jsem viděl, byl Číňan, který tady přelezl v 10. patře okno a procházel se tady po římse, tak jsem si říkal, že by vás to taky zaujalo.
