Před pár dny jsme s 睿 řešili, jak budu v Číně platit, protože Číňané už vše platí přes mobilní aplikace (včetně darů žerajícím). Třeba 睿 nepoužila v Číně hotovost několik let a bankovky v jiných zemích si prohlíží jako takovou bizarnost a tu s nižší hodnotou si občas schová na památku. Platit hotovostí tam tedy stále lze, ale často se stane, že nemají na vrácení. Háček je v tom, že cizinci takto platit nemohou (pokud nemají čínský bankovní účet), takže jsme zjišťovali, jak to vyřešit, až jsme přišli na jedinou možnost, a to že si mě 睿 nastaví jako svého nemanželského evropského potomka a přidělí mi měsíční limit, který mohu ve své aplikaci přes tu její využít. Pak dostane podrobný přehled, kde jsem a za co platím, což se jí líbí a mně vůbec.

I v Japonsku jsem měl problém penězi. Když jsem ráno chtěl jet trajektem na nedaleký ostrov, přišel jsem na to, že nemůžu, protože se všude v Japonsku používá na vesnicích jen hotovost a tu já potřeboval doplnit. Obchody typu 7-eleven s bankomatem byly stovky kilometrů daleko a klasické bankomaty jsou uvnitř bank, které jsou však zavřené. Karty nikde neberou. Takže jsem musel změnit plán a napadlo mě vyrazit na výlet na nějakou sopku. A proč ne rovnou na Asahidake, nejvyšší horu na Hokkaido! Jen jsem musel jít tzv. “na Čecha”, tj, neřešit, že nemám vybavení, že mám jen letní oblečení a moc se netrápit tím, že nahoře je metr a půl sněhu a že je to místo, kde se sníh drží z celého Japonska nejdéle.

A tak jsem vyrazil. Nejprve autobusem, pak kousek lanovkou a pak ještě kus cesty sněhem. Naštěstí jsou Japonci na Čechy připraveni a před začátkem sněžné části jsem si mohl půjčit boty. Pak už to bylo jen konstantní zapadávání a vyhrabávání se, až jsem došel k těmto zajímavým sopečným párám. Místo je opravdu krásné a pohled na okolí dechberoucí! Cestu zpět mi pak zpříjemnil jeden japonský pár, jejichž první otázka ke mně byla, zda jsem youtuber, protože tak prý vypadám.

Po hodině a půl jsem dorazil do malého hotýlků, který byl zajímavý mimo jiné tím, že se zde platí za ubytování přes prodejní automaty (vending machine). Když jsem však přišel na pokoj, zarazilo mě, jaké vedro tam je, a tak jsem se snažil zapnout klimatizaci. Jenže z těch asi 15865 funkcí, které japonská klimatizace má, se mi nepodařilo objevit tu, která způsobí pokles teploty. I když jsem pořád mačkal mínus, teplota v místnosti stále stoupala. Klimatizace bzučela, vrčela, pískala, dělala všechno možné, jen neměnila teplotu směrem dolů! Právě naopak! Začal proudit horký vzduch a na displeji se objevilo 25, pak 25 a půl, 26, 26 a půl, u 27 už se objevil nějaký nápis v japonštině. Tipuji něco ve smyslu “Dělej něco, jinak začnu hořet!”

Kapituloval jsem a pospíchal na recepci s dotazem, jak mám prostě snížit teplotu. Dotaz paní recepční vyděsil a ihned odkráčela do jídelny pro druhého recepčního. Ten přišel k počítači, zalogoval se do systému a řekl mi, že mi musí nastavit snížení teploty přes počítač, protože jsem první po zimní sezóně, který chce teplotu nižší a ne vyšší. A tak mi nastavil příjemných 22 stupňů a svět byl zase v pořádku.

I po půl roce v Japonsku je každý den opravdu pestrý.