Cesta čínským vlakem je velký zážitek. Moje hostitelka v Xi’anu byla štěstím bez sebe, když zjistila, že vlak tentokrát odjíždí ne z hlavní stanice, ale z nějaké místní díry kolem. Prý se nebudu mačkat a budu mít klid. To je pravda, moc lidí tam nebylo, bohužel tam taky nebylo ani slovo anglicky, takže jsem obcházel místní policistky, ukazoval jim pas a ony mě postupně navedly až k místu, kde jsem si vyzvedl jízdenku, na terminál, do správného vagonu i správné postele.
Ve vlaku jsem byl, stejně jako všude jinde během současné cesty, jediný neasiat a kupéčko jsem sdílel s jednou velkou čínskou rodinou, jejíchž členové během celé jízdy jen jedli a mě ze začátku úplně ignorovali. Já si koupil v jídelním voze skromné 4 kuřecí prsty a jakmile jsem jeden z nich nabídl nejmladší dceři, zaregistroval to vůdce rodiny a od té chvíle jsem se stal členem kmene a byl mi nabídnut volný přístup k jejich jídlu. Nebo takhle, Číňané nebízí jídlo, Číňané nutí sníst všechno, co darují a ještě jsem nepřišel na to, jak říct NE.
V polovině trasy mne čínská rodina opustila, a než jsem začal přemýšlet, jak to všechno zhubnu, nastoupil do vlaku 情已逝, chvíli mě nesměle pozoroval a pak mi podal svůj telefon se zprávou, která je na obrázku. A pak se stalo to, čeho jsem se obával: pozval mě na jídlo. A tak jsem měl další večeři, během které jsem se mu snažil vysvětlit, odkud vlastně jsem. Jeho čínská mapová aplikace zobrazuje svět jen po Turecko, Evropu a Ameriku úplně ignorovala, takže to nebylo tak jednoduché.
Zítra je velký den, pokusim se o koupi kola. Teď jsem ale u té rodiny, bydlím hned vedle kuchyně, ze které se začalo ozývat cinkání nádobí a začínám mít nepříjemný pocit, že brzy budu mít další jídlo. Držte palce!
