Je čtvrtek odpoledne. Dodělávám poslední práci a pospíchám na letiště v Ho Chi Minh City. Zde mě čeká nejprve let do Kuala Lumpur, pak na sever Bornea do města Sandakan a poté co nejrychleji Grabem do nejbližšího hotelu. O 8 hodin později už sedím v autobuse do rehabilitačního centra pro orangutany v Sapiku. Je to jedno z nejpopulárnějších míst na Borneu a tomu by měla odpovídat i návštěvnost, avšak v místě, kde má právě začít jejich krmení, není nikdo. Turisté, chovatelé, ale ani orangutani! Zklamaně odcházím a až téměř u východu zjišťuji, že jsem přehlédl jednu ceduli a byl úplně jinde. Rychle tedy pospíchám na správné místo, abych viděl alespoň jednoho “pána lesů”. A pak zahlédnu něco, čemu nemůžu uvěřit. Dva metry ode mě je dospělý orangutan, který právě přelézá ohradu! Stačí vteřina, je na zábradlí a už kráčí ke mně. Díváme se na sebe z jednoho, dvou metrů. Slyším volání ochránců, ať jdu rychle od něj, tak tak i činím. Orangutan vyleze na střechu přilehlé chatky a odskače po liánách někam do džungle.
Naprosto úžasný zážitek! A už jen to by stálo za celou cestu do Malajsie, ale to hlavní mělo teprve přijít. Týden předem jsem zjišťoval, jak navštívit řeku Kinabatangan a strávit pár dní v džungli. Samostatně by to šlo možná také, ale bez průvodce by to nemělo žádný smysl (viz dále). Procházel jsem si dlouho různé články a nabídky, až jsem narazil na někoho, kdo nabízí ultra spartanskou verzi kempu v místech, kam moc lidi nejezdí, protože tam nejsou sloni (které je stejně velmi vzácné zpozorovat). To se mi zalíbilo a tak jsme se domluvili, že mě tam na 3 noci zavezou.
Z rehabilitačního centra jsem zamířil přímo k nim. Ještě se jednou ubezpečili, zda vím, do čeho jdu, že tam bylo už dost lidí, kteří pobyt po prvních pár minutách zrušili a podepsal jsem všechny možné papíry o tom, že beru na vědomí, že se může stát cokoliv a za nic nemají odpovědnost. Pak jsme se vydali (byly tam ještě 2 další cestovatelky) na několikahodinovou cestu nejprve autem k řece a dále lodí po řece Kinabatangan až do kempu. V kempu bylo několik chatek bez dveří, ve kterých byla jen matrace a moskytiéra. Elektřina z generátoru byla omezena na pár hodin večer pro nabití foťáku či telefonu. Voda na opláchnutí (a pro některé i čištění zubů) byla brána z řeky, jen pitnou dováželi lodí. Na jídlo bylo především to, co se ten den ulovilo či co se v okolí vypěstovalo. Náš průvodce G. žil v džungli po celý život a znal do detailu každou rostlinu či zvíře do detailu.
Pár hodin po příjezdu, za tuhé noci, nás G. vybavil svítilnami, nastoupili jsme do lodi a vypravili jsme se po proudu řeky hledat krokodýly. Řeka jejich plná, ale vidět jsou téměř výhradně v noci. Všude byla naprostá tma, slyšet byla jen okolní fauna. Pomalu jsme pluli kolem břehů a co chvíli zpozorovali, jak se na hladině třpytí oči krokodýlů. K některým jsme přijeli až na vzdálenost jednoho, dvou metrů, než se krokodýl ohnal, mrknul sebou a zmizel někam pod lodí. Zážitek jen těžko slovy popsatelný! Poté jsme se vrátili zpět a ulehli za zvuku okolní džungle ke spánku. Další dny jsme pak strávili buď ježděním po řece, nebo výlety do džungle. Pokaždé něco jiného. Procházeli jsme místa, kde žili lidé ještě před několika desítkami let zcela odříznuti od okolní civilizace, učili se lézt po liánách jako ten Tarzan či studovali, kde bychom v džungli našli vodu, co bychom mohli a nemohli sníst a jak bychom vlastně v džungli přežili, kdybychom se tam nějakým záhadným způsobem ocitli bez možnosti vrátit se zpět do civilizace. Pozorovali jsme skupinky stovek malých opic, tzv. jungle mafia, opice proboscis, které skákaly na stromech na vzdálenosti více než těžko uvěřitelné, množství krokodýlů, ptáků, především ty noční treky bylo něco, na co jen tak nezapomenu!
