Před dvěma týdny za mnou do Kuala Lumpur přijela 睿, aby mi dala krutý pětidenní výcvik čínštiny. Komunikace v čínštině znamená, že se člověk snaží zoufale identifikovat, co všechny ty “čang”, “čeng”, “čong”, “čing”, “čung” v tisíci obměnách znamenají. Čerstvě narození Číňané mají tu výhodu, že vůbec neví, co je čeká, protože jinak by zalezli zpět do matky a odmítli se narodit, dokud se čínština nezmění do nějaké snadno srozumitelné podoby.

Kromě lekcí čínského jazyka jsem také dostal lekce čínské kultury. Třeba jak vybrat správnou restauraci v cizině. Typický Čech si projde menu, zhodnotí nabídku, cenu, možná přečte ještě reference a vybere si restauraci, kde je místo (pokud je to cestovatel, napíše o tom navíc knihu, udělá roční přednáškové turné a navštíví M. Veselovského v DVTV). Typický Číňan naopak ceny, menu ani reference moc neřeší a vybere si tu restauraci, kde je aktuálně nejvíce lidí, protože to znamená, že tam vaří dobře.

Na konci výcviku 睿 mávla rukou, že dobrý a že už je čas. Více než 250 hodin od začátku roku strávených nad čínštinou má několik důvodů, a jeden z nich je, abych mohl v Číně cestovat do oblastí, kam se bez alespoň základů čínštiny cestuje obtížně. A po 22 měsících ve východní a jihovýchodní Asii je čas posunout se dál.

Přibližně za 7 hodin mě čeká let na sever Hokkaida a odtud mám v plánu během pár dní přejet Japonsko až na nejjižnější místa Okinawy, kde je prý největší koncentrace stoletých lidí na světě. Tyhle okinawské babky totiž něco ví, co my ne! A já budu zjišťovat, co to je. Poté chci strávit chvíli na Tchaj-wanu, což je má nejoblíbenější země z téhle oblasti, a podruhé se ho pokusit přejít, případně se přes něj dostat nějakým dobrodružným způsobem, a zároveň s tím trénovat čínštinu. No a pak už Říše středu, 再见 východní Asie, a pak už všechny ty stany ve středu Asie, ale to je ještě moc daleko.

(Fotka zachycuje situaci, kdy je český občan terorizován čínštinou Číňany!)