Že to bude trochu dobrodružné mě mohlo napadnout už z toho, když mapy Google zobrazily blízkou vesnici asi o 600 km jinde, než skutečně leží. S nemalou pomocí lidí z okolních vesnic jsme se zkontaktovali a jeho adoptní rodiče pro mě přijeli a odvzeli mě daleko mimo civilizaci, do typické mongolské jurty mezi koně a velbloudy.
Chvíli po příjezdu jsme osedlali koně a vyrazili do místních budhistických klášterů, které z jedné třetiny zničili Rusové, z jedné třetiny Číňané a jednu třetinu se podařilo zachovat, protože s dalším státem už Mongolsko nesousedí. Jen zatímco všichni “horse guides” se k lidem chovají mile a dovolí si maximálně klus, Pieri se s tím příliš nepáral a ke klášterům to byl regulérní sprint, během kterého jsem přemýšlel, kolik nárazů ještě dokáže moje pánev vydržet a o tom, zda moje pojistka pokrývá i pád z koně (asi ne).
Přístě tedy už raději velbloudy, kteří, jak pevně doufám, neumí běhat.
Jo a na té fotce je kluk jménem Amra, kterému je necelých 5 let a který mě tady učil jak složit Rubikovu kostku (což tady mimochodem všichni umí).
