Posledních pár dní jsem se projížděl po malých vesničkách uprostřed Hokkaido, které se pomalu začínají zbarvovat do fialova, červena, žluta a dalších barev. Tady shinkanseny nejezdí a 200 km pomalovlaky zabere 5 hodin. Baví mě pozorovat jejich řidiče. V bílých rukavicích přesně dodržují všechny pokyny, v každé stanici opakují přesně ta samá gesta. A pak v jedné stanici vystupovala žena s těžkým kufrem. Strojvedoucí vyběhl z kabiny, omluvil se, popadl její kufr, vysprintoval s ním schodiště, tam ho položil a zase běžel zpět, aby přesně na čas vyjel ze stanice.
Fascinuje mě, jak jsou Japonci k sobě ohleduplní a také k prostředí, ve kterém žijí. Nikde jinde na světě jsem neviděl, že by paní běhala za svým psem s lahví vody, aby zneutralizovala zápach jeho moči. V Nagasaki jsem viděl, jak se jeden salaryman vypotácel z hospody a ani stav téměř alkoholového bezvědomí mu nezabránil v tom, aby se nesnažil dlouhé minuty sesbírat odpadky, které mu vypadly z brašny.
Člověk může jít dlouhé minuty po nejrušnějším chodníku ve městě a nikde nenarazí na žádné odpadky. Bydlel jsem dlouho s Japonkou, která měla doma 13 odpadkových košů, každý na jiný druh odpadu. Každý týden mi zabralo více než hodinu odpad roztřídit. Vše se vždy muselo oddělit a vyhodit do správného koše a věci z plastu umýt a vymydlit, aby tam nezůstalo vůbec nic. I když jsem se hodně snažil, stejně jsem ji pak ráno načapal, jak ještě jednou všechno umývá. Dohnalo mě to až k tomu, že jsem si některá jídla přestal kupovat, protože jejich obaly se těžko umývaly a já bych nad tím strávil spoustu času, a tak se mé noční výpravy do 7-eleven a nákupy jejich okonomiyaki staly minulostí. Když jsem pak po tomhle tříměsíčním tréninku dorazil do Malajsie, způsobovalo mi až fyzickou bolest vyhodit dva druhy odpadu do jednoho koše. Ve Vietnamu jsem pak raději měsíc nechodil do žádného obchodu a nevyhodil jsem za tu dobu ani jednu věc. V Japonsku se staneš ekologem, ani nevíš jak!
