První dny v Turecku, v zemi, kde se uvádí doporučená rychlost i pro tanky. Poprvé jsem zažil problémy na hranicích, kdy mě nechtěli vpustit. Prý když čekoslovakia, tak i visa. Bylo nutné spotřebovat tři celníky, než mi dali vytoužené razítko.

To s tím Československem je stejně super. Dříve jsem si myslel, že je to legrace, ale opravdu od Chorvatska dále znají jen Československo. Možná je škoda, že jsme si místo Czechia nedali zpět Czechoslovakia, že by se tím hodně věcí usnadnilo.

Jinak v Turecku opravdu nikdo anglicky nemluví. Vůbec. Naučil jsem se několik slov turecky a snažím se s nimi přežít. Problém je jen v tom, že když řeknu jedno slovo turecky, tak lidi získají skálopevné přesvědčení, že znám i zbylých 20 tisíc, takže když nerozumím, tak větu opakují a opakují a opakují a neustále zvyšují hlas, PRÓTÓŽÉÉ KDÝÝŽ TÓÓ ŘÉÉKNOŮ HLÁÁSÍÍTĚJÍÍ, TÁÁK BŮŮDŮ RÓÓZŮŮMĚÉT.

V každém případě se mi tady hodně líbí.