Zatím se stále vzpamatovávám z kulturního šoku. Já jsem zvyklý na ty naše tiché a nekomunikativní večerkové Vietnamce, ale ti opravdoví jsou úplně jiní. Snad každé město, každou vesnici se mnou projíždí i houf dětí, kteří na mě dokola volají “hello”. Slyšel jsem už tohle slovo tolikrát, že mávám a odpovídám i slepicím, protože po celém dni v tom jejich kokrhání to “hello” pak už prostě slyším taky.
Na tohle zdravení jsem celkem zvyklý, ale ne v takové intenzitě. Dříve to byla skupina dětí, ve které na mě to nejsmělejší zavolalo a pak strhlo i celou skupinu. Tady zdraví všichni i samostatně. Dvakrát se mi stalo, že ke mně přijela drobná holčička, chvíli mě pozorovala a pak mi s úsměvem oznámila “I love you”. To je ta lepší varianta, protože jsem také jednou mezi množstvím “hello” zaregistrval i jedno upřímné “fuck you”.
Mimořádně přátelští jsou ale i dospělí. Už jsem si třeba zvykl na kouzelné Vietnamce. Ti se občas objeví pod nějakým delším kopcem na motorce a naznačí mi, ať jim podám ruku. Pak mě za ní chytnou a vyvezou mě na kopec.
Taky je tady ohromně levno. Včera jsem šel na večeři do jedné místní hospody. Nejprve mě tři Vietnamci pozvali na pivo a pak jsem dostal obrovskou porci rýže a masa, jedl jsem to snad hodinu. Pak přišlo na řadu placení a servirka mi ukázala na prstech dvojku a pětku. To mě trochu překvapilo, 250 000 VND, tedy 250 Kč? Tolik? Bylo toho hodně, ale tohle je opravdu trochu moc na zdejší poměry. To je i více než kolik stojí české máslo, takže fakt darda. Byl jsem trochu zklamaný, že zneužili toho, že jsem turista. No nic, příště se musím ptát dopředu. Tak jsem ji dal onu částku a ona mi odpověděla, že ne 250 Kč, ale jen 25 Kč.
Začínám mít tu zemi fakt rád.
