Každá Číňanka chce být 白富美, neboli bílá, bohatá a krásná. Populární jsou různé krémy, které vás vybělí až do bíla, ale v extrémních případech můžete narazit i na takzvané facekini, které Asiaté nosí přes tvář, takže pak skupina čínských koupáků vypadá jako exkurze ze sadomasochistického salónu.
Když byla má přítelkyně malá, tak jí babičky zakazovaly jíst sójovou omáčku, protože část Číňanů věří, že když jí bude jíst člověk hodně, tak ztmavne, protože má omáčka černou barvu. Na vitamín D Asiatky nevěří. A cestovatelé, kteří jsou v Asii zatím krátce, by se měli připravit na zvláštní lichotku ve stylu: “Vypadáš tak krásně bíle!”
Tahle posedlost údajně vznikla tak, že tmavší barvu kůže měli chudí farmáři, protože celý den pracovali na slunci. Naopak bohatí lidé pracovali pod střechou, takže bílá barva kůže je znak bohatství. V Česku je to přesně naopak, opálení obzvláště v zimě znamená, že si můžete dovolit Kanáry s alinklusív i přes zimu a váše sociální prestiž tak vyletí až do nebes. Solária mimochodem 睿 označila jako za jednu z nejbizarnějších věcí, které o Evropě slyšela.
Opuštěné malajsijské ostrovy, kam bychom jeli dvě hodiny lodí na otevřeném Slunci, tudíž Asiatku příliš nezaujaly, a kromě blízkých ostrovů s bezpečným množstvím stínů jsme hledali ještě další zajímavé aktivity.
Mezi populární atrakce na Borneu patří pozorování opic, což jsem ovšem musel hned na začátku vyloučit. Jednak nás opice už dvakrát okradly a my nemíníme tyto malé zloděje dále finančně podporovat, ale také jsme v Japonsku navštívili monkey park Jigokudani, kde cool sněžné opice odpočívají v horském onsenu a jedna z těchto opic příšerně seřvala 睿, protože jí stála v cestě, když šla opička relaxovat do bazénku. Od té doby se mi návštěva opic prosazuje jen obtížně.
Dále nás lákali na prozkoumávání místní džungle a pozorování slonů. Slony by 睿 ráda, ale poté co jsem minulý rok viděl divokého slona z metrové vzdálenosti, jak podupává a naznačuje, že mě brzy zašlápne, pokud ihned neuhnu z cesty, mne představa pozorování slonů z padesátimetrové vzdálenosti nepřijde nijak zajímavá. Takže jsme se rozhodli náš pobyt zpestřit nějakým zajímavým místem k přenocování.
Za ten rok a půl jsme s 睿 přespali zejména v Japonsku v různých zajímavých místech, v kapslovém hotelu pro páry, v love hotelu, v rjókanu, v jednohvězdičkovém guesthousu, kde jsme dostávali snídaně různých typů vždy ve tvaru koček, i ve čtyřicátém patře čtyřhvězdičkových hotelů s krásným výhledem na Hong Kong, avšak v pětihvězdičkovém hotelu jsme byli poprvé. Po krátkém průzkumu padla volba na nejlépe hodnocený hotel široko daleko: na známý řetězec Hilton a od rezervace až do začátku návštěvy jsem dostával každý den nadšené zprávy od 睿, že nemůže uvěřit tomu, že zde bude bydlet.
Už checkin v hotelu, kde snídaně pro jednoho stojí více než letenka do Bruneje, byl trochu jiný, než na co jsme zvyklí. Mladý, úhledně učesaný muž v saku nás provedl všemi možnostmi, které slavný řetězec nabízí, dal nám dvě kartičky od pokoje a osobní vizitku, ať mu zavoláme, kdybychom něco při pobytu v Malajsii potřebovali. Se mnou mluvil anglicky, s 睿 v čínštině, kterou tam ovládá asi každý, protože všichni hosté, které jsme potkali, mluvili čínsky.
Prostorný pokoj byl krásně provoněn, snad poprvé mi tyhle vonné tyčinky nesmrděly. Každý detail pokoje byl promyšlený a vypiplaný do detailu, bylo by těžké si na něco stěžovat. Naprostou dokonalost však představovala pohodlná postel, stýská se mi po ní dodnes, až jsem chvíli přemýšlel o tom, že bychom se zabarikádovali a už bychom tam zůstali na furt.
Večer jsme pak vyjeli o dva patra výše na střechu, kde byl venkovní bazén, který fungoval až dlouho do noci a který jsme měli často jen pro sebe. Dostali jsme lehátka, tlačítko na přivolání obsluhy, kdybychom náhodou dostali chuť na masáž, případně byl neustále ve střehu barman a kuchař.
Jednohvězdičkový japonský hotel s crazy Japonkou je asi stále moje top, ale tohle taky nebylo špatný :-)
