Včera večer jsem přijel už za tmy do jednoho laoského městečka. Ubytoval jsem se v místním guesthousu, vydýchával další den a jako vždy se přemlouval, že hlad ve skutečnosti nemám, že se mi to jenom zdá a že klidně můžu ležet dal, leč po chvíli jsem to vzdal a vydal se ven lovit potravu.

Už bylo po 9. večer, což je doba, kdy se pomalu vesnické restaurace v Laosu zavírají, naštěstí jsem ale jednu otevřenou našel. Snad na všech stolech bylo nedojezené jídlo, ale nikde nikdo, jen v zadní části mistnosti jsem někoho slyšel, tak jsem zašoupal nohama a vydal další zvuky, abych přivolal obsluhu. Náhle se zpoza stolů vynořilo několik dětí, které na mě začaly synchronně volat “hello” a “sleep”. Pak ke mně přiběhla jedna starší laoská paní, sepnula ruce, položila na ně hlavu, aby mi naznačila, že už chtějí jít spát a ať vypadnu.

Šel jsem tedy do jiné hospody, majitelce ukázal fotografii rýže a masa a poručil ji, aby mi něco takového připravila. Zatímco jsem čekal na večeři, přisedl si ke mně nějaký laoský muž a projevil zájem o konverzaci. Po několika pokusech, zda přeci jen laosštinu neovládám (neovládám), své snažení vzdal, vzal si párátko a vydloubáváním kolem svých žlutých zakřivených zubů sestavil vzorek dnešní večeře. Kéž bych tu laosštinu ovládal.

Ráno jsem šel na snídani do té první restaurace a všiml si, že v celé jídelně, jedné velké mistnosti, žije patrně celá jedna nebo více rodin. Vedle stolů pro zákazníky byly dětské hračky či složené oblečení, na večer jen přehodí přes lavičky něco měkkého a na tom pak všichni spí. Pak jsem si toho všímal i jinde, někde k tomu přidají i další obory, třeba že kromě přípravy večeře vás taky ostříhají nebo vám opraví motorku. Inu Laos, země, kde více než 75% obyvatel žije za méně než $2 na den.

Na obrázku jsou pak ony děti, které jsem vzbudil, z jejich výrazu tuším, že mi to prominuly.