Koupit ji není tak jednoduché, podmínky se neustále mění a v Xi’anu mi ji nikde dát nechtěli. Bez čínského telefonního čísla je život složitější, nelze se často ani přihlásit k veřejné wifi, protože povolení využívat ji je občas navázáno na čínské telefonní číslo. Dostal jsem radu, že bude možná jednodušší vzít si nějakou Číňanku za ženu a napsat to na ní, ale to jsem bral spíše jako poslední možnost. Takže jsem se rozhodl, že tu SIM kartu prostě dostanu. Teď, nebo nikdy! Nemůže to být přece těžší než vypovědět smlouvu u UPC, nejtěžší věc na světě!
Píše se 20. srpen 2017, neděle, 9 hodin ráno a odhodlán vstupuji do China Mobile. Nejprve se probíjím přes armádu obchodníků, ale to jsou jen pěšáci, já potřebuji výše. A tak mě pouští k vůdci pobočky. Nikdo zde nemluví anglicky, takže s pomocí Google Translate mu vysvětluji, že chci SIM kartu. Bránil se, občas dělal, že nerozumí, ale nemohl jinak. Kapituloval.
Vyfotili si informace v mém pasu, vízum, obal pasu i mě, jak držím pas, a pak mi konečně dal nějaké smlouvy v čínštině. Nemám vůbec tušení, co jsem všechno podepsal, možná jsem koupil jaderný reaktor nebo schválil novou invazi do Česka, ale to není podstatné. Protože pak mi ji přinesli. Krásnou čínskou SIM kartu.
Internet v mobilu mám nesmírně pomalý a s VPN obzvláště, stále je rychlejší doručit informaci pomocí poštovního holuba než odeslání emailu. Ale alespoň můžu používat AirBnB. Teď jsem třeba díky tomu u jedné důchodkyně z Nového Zélandu, která ráda cestuje po komunistických zemích a jak mi před chvílí řekla “chystá se příští rok do východní Evropy a Česko rozhodně nevynechá”.
