Projíždím se Laosem a mám dvouhodinové zpoždění oproti dnešnímu plánu, protože je kolem cesty mnoho buddhistických klášterů, ve kterých se zastavuji. Co je v jiných zemích cílem turistů, to je v Laosu na každém kroku. Už je tma, když do cíle zbývá jen 14 km a v tom se ozve rána, zasyčení a zadní kolo je během vteřiny úplně prázdné. Opravu jubilejního 20. defektu (sečtu-li je za všechny cesty) si užiju poprvé za tmy. Tak si posvítím telefonem a nevěřím svým očím. Kromě duše se roztrhl po straně i plášť, který je potřeba vyměnit. To je v zemi, kde nejsou cyklistické obchody, docela problém. Přemýšlím, co dál. Do cílového města je to 3 hodiny chůze za noci, to se mi hrozně moc nechce. Že bych přepsal tady? Kolem nejsou žádné domy, nikdo tu nebydlí, není u koho zaklepat na dveře. Tak přespat na divoko? Je po dešti, všude je bahno, nemám stan a spát mezi hady a nevybuchlou municí z dob války mě taky moc neláká (no jo, už jsem rozmazlený …).
Měním duši a pokouším se na kole chvíli jet. Jde to těžko a každou chvíli čekám, že praskne i ta vyměněná, poslední. To se také stane, ale naštěstí až před hostelem, to už mi nevadí. Vcházím do hostelu a všude je cítit alkohol. Jdu po stopě ke zdroji pachu až objevím recepčního. Ten je totálně opilý, vůbec neví o světě kolem. Snažím se ho probudit, protože do dalšího hostelu se mi už opravdu nechce. Podívá se na mě a ukáže prstem na tabuli s klíči, at si nějaký vyberu a ať ho hlavně neotravuju. Tak si beru hezký jednolůžkový pokoj a jdu spát.
Ráno začínám řešit, jak se dostanu dál. Google mi ukazuje, že ve vzdálenosti do 5 km jsou 4 cyklistické obchody. Skvělé! Bohužel jsem na hranicích s Thajskem a všechny jsou právě v Thajsku. Nejbližší v Laosu je až ve městě Vientiane, které je vzdálené 150 km. Nejprve se tedy odhlásím v hostelu, hledám zase recepčního, abych mu řekl, že jsem u něj přespal. Dám mu bankovku s hodnotou 50 tis. KIP s tím, že už jdu. Nijak na to nereaguje, patrně se za pár hodin probudí a bude velmi překvapený, proč má v kapse 50 tis. KIP.
Jdu na autobusové nádraží a snažím se jim vysvětlit, že chci lístek do Vientiane a k tomu, že si vezmu kolo. Nejprve mi nerozumí a když mi rozumět začnou, tak mi to zakážou. Jdu tedy za řidičem a snažím se domluvit s ním, ale ani jemu se to nelíbí. Nevadí, dám si to kolo na střechu autobusu sám a začnu lézt na autobus. Na to už konečně autobusák zareaguje, velmi neochotně na střechu vyleze a kolo mi tam umístí (na obrázku). Pak nasedám do autobusu a v přeplněném autobuse ve 34 stupních Celsia vyrážím do Vientiane.
Už jsem to tady psal dříve, ale raději to zopakuji. Nekupujte si nikdy drahé věci, protože ty se nerozbíjejí a pak přijdete o zážitky!
