Po dvou a půl měsících jsem musel opustit Japonsko, jelikož jsem v obchodech začal říkat čínské xiexie místo japonského arigatou gozaimasu, což teda není úplně dobrý nápad, protože 87% Japonců Číňany nemusí (vyšší procento je už jen u Vietnamců a followerů Dana Přibáně). A tak jsem zamířil do malajské části Bornea (což je vlastně muslimská Čína), kde bydlím v rodině 2. generace čínských imigrantů a trávím čas v mé oblíbené restauraci Happy Muslim.

V Japonsku jsem strávil dohromady více než 6 měsíců a ⅔ z této doby jsem bydlel u Japonky, která po setmění nechodí na záchod, protože jsou venku duchové, a která moji přítelkyni přivítala po roce slovy, že hrozně ztloustla (睿 pak pár hodin nemluvila). Když jsem se jí první den zeptal, co bych tak měl v Ósace navštívit, jestli nějaký chrám, památku či snad nějakou kulturní zajímavost, tak mi řekla, ať rozhodně navštívím čtvrť Tobita Shinchi, kde jsou pravé japonské prostitutky, ale ať je hlavně nefotím, protože kolem je yakuza, japonská mafie, a že by mě hned zabili. Byli jsme se tam podívat až nedávno a musím říct, že v Japonsku jsem zažil jízdu v shinkansenu pomalovaném motivy Hello Kitty, projel se po dálnici, která vede skrze dům, nebo byl v maid café, kde vás Japonky oblečené jako služebné oslovují “můj pane”, ale největší bizár jsem viděl až tady. Je tady 150 domů a v každém z nich v prvním patře, garáži, která je celá růžově vymalovaná, sedí vycpaná Japonka, je oblečená jako barbína, culí se a volá na vás “Hello, Hello!” Po tomto zážitku jsem si řekl, že už jsem tedy viděl opravdu všechno a je na čase pokračovat dále.

Odlet z Japonska je vždy dost depresivní záležitost, protože ať člověk poletí kamkoliv, vždy to bude do místa, kde je nižší kvalita služeb, nižší míra bezpečnosti, horší jídlo, pomalejší doprava, hlučnější lidé a tak dále. Proto je vhodné zvolit nějaký polštář pro aklimatizaci ve formě Hong Kongu nebo jako v mém případě Tchaj-wan. Pokud má však člověk čínskou přítelkyni, musí být velmi opatrný, jak o Tchaj-wanu mluví. Když mě 睿 například zahlédne na nějaké fotce (na památku) s jinou holkou, většinou stačí správně odpovědět na otázku “Whoooo?????”, ale v případě Tchaj-wanu to vyžaduje větší soustředění, protože se už jednou stalo, že mě 睿 načapala s aplikací, která zobrazuje Tchaj-wan jako samostatnou zemi, a pak z toho bylo hodinové vysvětlování, jak mají Číňané jeden znak pro zemi i rodinu a jak je extrémně nevhodné celistvost Číny zpochybňovat. Ostatně, jistě si dobře vzpomínáte na prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, když se bývalý ministr Daniel Herman setkal s dalajlámou, jak se okamžitě všichni omluvili, a to jsem ani nevěděl, že mají čtyři nejvyšší ústavní činitelé ČR čínské přítelkyně či manželky (reakce tomu odpovídala).

Nastal tedy den U, úterý, a přesun na Borneo. Nejprve přelet na Tchaj-wan, krátký layover, během kterého jsem se snažil rozumět hlášení v čínštině, následně noční let do Kuala Lumpur a pak další let do Kota Kinabalu. Tam si mě vyzvedla milá Číňanka a odvezla mě do centra města s tím, že si musí něco zařídit a ať se zatím projdu po okolí. Já se tedy procházel po okolí a nadšeně hledal čínské znaky, kterým už rozumím, až jsem objevil restauraci, kde bylo menu jen v čínštině a já jsem hned první jídlo přečetl! Tedy byly tam tři znaky a dva z toho jsem znal (牛= kráva, 肉 = maso, tedy 牛肉 = hovězí). Vešel jsem do restaurace, ukázal na toto jídlo, že chci přesně tohle. Ještě se jednou ujistili, zda chci opravdu tohle a už se jídlo připravovalo. Stále mi vrtalo hlavou, co asi ten další znak může znamenat a dnes už vím, že to znamená “TAK PÁLIVÉ, ŽE BY TO ANI IND NEDAL!!!” (slušná verze, pozn. redakce). No takže od té chvíle raději chodím do restaurace Happy Muslim, kde jsou všichni šťastní a pálivé jídlo tu nemají.

(na obrázku street art z Kota Kinabalu)